Dargar seděl na vyvýšeném masivu pískovcových skal, táhnoucích se dále k jihovýchodu, a vzhlížel k vzdálenému městu, za nímž končila poušť a začínalo moře oddělující Enarn od Anornu. Občas vzhlédl k slábnoucím hvězdám nebo ke Gaborgovi, jenž si opět hrál s Phirithem.
„On se nevrátit,“ zachrčel Gaborg nedůvěřivě.
„My počkat,“ odvětil Dargar daleko klidněji s vědomím, že i kdyby měl jeho velký přítel pravdu, stejně by dále nepokračovali.
Rozbřesk nebyl daleko a on neměl v úmyslu postupovat horami ani pouští za jasného dne, navíc v bezprostřední blízkosti svobodného města lidí. Kdyby byl sám, nedělal by si žádné starosti a nemusel by brát ohled na Gaborga. Nyní ale dobře věděl, že pokud by se asharští dozvěděli o černém orkovi v blízkosti svého města, nenechali by to bez odezvy.
A přesto zůstával klidný, byť Quintovi stále zcela nedůvěřoval. I když se mu nedokázal dostat do mysli, pochyboval, že by se jim odvděčil takovým způsobem.
„Já někoho vidět,“ pronesl ke Gaborgovi, když si všiml blížícího se jezdce.
Gaborg zůstal klidným do chvíle, než i on spatřil statného pukoně, který se k nim přibližoval.
„To nebýt jídlo,“ snažil se jej Dargar uklidnit, když rozpoznal jeho myšlenky.
„Já mít hlad,“ namítl Gaborg a nasucho polkl při představě vůně čerstvého pukoního masa.
„To nebýt jídlo,“ zopakoval Dargar.
Jeden jezdec neznamenal žádné nebezpečí a skutečnost, že mířil přímo k nim, napovídala tomu, že by jím mohl být Quint. Pukoň se před horami zastavil a jezdec zapískal domluvený signál. Dargar odpověděl a vyšel ze stínu skal.
„Skoro bych tě nepoznal,“ pronesl Dargar při pohledu na čistou tvář a drahý oděv, který Quinta zdobil.
„Alespoň si nemyslíš, že vidíš přízrak,“ odvětil Quint.
„Copak, měl jsi ve městě problémy?“ zeptal se Dargar.
„Nic, co bych nezvládl,“ odvětil Quint a rozhlížel se kolem. „Kde je ork?“
„Čeká v horách,“ sdělil mu Dargar, „nechtěl jsem, aby ses musel do města vracet po svých,“ dodal s drobným úsměvem.
„Kdo říkal, že se budu vracet?“ odvětil Quint a Dargar si teprve nyní všiml dvou batohů připevněných pod sedlem.
„Ve městě zůstat nemůžu. Nerad bych, aby se k vládci Ashary doneslo, že jsem se vrátil. Pochybuji, že by byl ke mně shovívavý,“ dodal, když spatřil Dargarovu překvapenou tvář.
„A kam máš namířeno?“
„Jdu s vámi.“
„To není dobrý nápad,“ zavrtěl Dargar hlavou.
„A proč?“ zeptal se Quint.
„Chutná mu jejich maso,“ odvětil a ukázal na pukoně, aniž by zmínil podrobnosti Gaborgovy minulosti.
„Budeme se držet dále,“ nenechal se Quint odradit a poplácal pukoně po krku. „Tak rychlý zase není,“ dodal s přesvědčením.
Dargar jen zavrtěl hlavou a převzal od něj dva vaky vody.
„Zjistil jsi něco o elfech?“ zeptal se na hlavní důvod, proč se Quint vracel do Ashary.
„Lidé mnoho nevědí, ale podle místních vševědů přicházejí podivné zkazky z jihovýchodu,“ odvětil Quint.
Dargar pohlédl směrem, kam se stáčelo pohoří, a přikývl hlavou. „Alespoň nám cestu zpříjemní hory,“ odvětil a opět pohlédl na pukoně.
„My půjdeme podél skal,“ pronesl Quint a opět poplácal svého čtyřnohého přítele.
„Pouze tě budeme zdržovat,“ namítal Dargar.
„Nikam nespěchám,“ uklidnil ho Quint.
„Nevím, co nás čeká,“ vysvětloval Dargar, aby dal Quintovi ještě poslední možnost rozmyslet si svůj úmysl.
„Pořád lepší než to, co mě čeká tam,“ odvětil Ashařan a hlavou kývl směrem k městu.
Dargar přikývl. „Jak myslíš. Přes den si odpočineme ve skalách a se západem slunce vyrazíme k jihovýchodu.“
„Dobrá,“ odvětil Quint a slezl z pukoně.
„My počkáme tady,“ sdělil a klekl si, aby zatloukl dřevěný kůl do země.
Dargar mu pomohl uvázat pukoně a poté se rozloučil. Prolezl skalní soutěskou a zamířil k místu, kde měl čekat Gaborg. Seděl na skále a hleděl k pukoni, jehož hlava byla mezi skalami vidět.
„Až čtyřnohák umřít, ty moci sníst, dříve ne!“ pronesl Dargar, ale jeho slova Gaborga nijak neuspokojila.
Cosi zavrčel nebo zabrumlal a poté se odvrátil zády a šel si lehnout.
„Voda,“ sdělil Dargar, když vedle něj položil kožený vak.
Gaborg se napil a hlasitě říhl. Nato se natáhl a otočil na bok. Netrvalo dlouho a Dargar naslouchal jeho hlasitému oddechování.
Opřel si hlavu o skálu a zavřel oči. Přemýšlel, co bude dál, a snažil se soustředit na své pocity, které by jej mohly před mnohým varovat. Nic však nepociťoval. Po chvíli otevřel oči a sledoval blednoucí oblohu. Nadcházel další den a on byl stále daleko od místa, kam se chtěl vrátit. Nyní však nemohl nastoupit na první loď a odjet na Anorn. Věděl, že musí jít na východ tohoto pustého kontinentu a pokusit se přesvědčit elfy, aby vstoupili do války a pomohli lidem. Zatím ale nevěděl, jak to udělá a zda nedopadne stejně jako s Khargalornem.
Před sílícím sluncem zavřel oči a odpočíval. Ani si nevšiml, že Gaborgovo dýchání utichlo a on už nevnímá nic ze svého okolí, ale pluje nicotou, která odhalila jako vzdouvající opar známý obraz.
Krásná žena, stála ve své nahotě před černým oválem brány do cizích světů a s úsměvem vzhlížela k přítomným. Jeho vědomí jasně rozpoznávalo tváře Šimona, Sipa a mnoha dalších, ale také zcela cizí obličeje elfů. A pak je spatřil. Možná tři tucty černých orků, mezi nimiž zahlédl Quinta a sebe. Stál vedle Gaborga a naslouchal proslovu nahé ženy. Sledoval sám sebe, než si uvědomil nepřítomný pohled ostatních. Teď chápal, proč jen stáli a poslouchali, aniž by na její slova jakkoliv reagovali. Byli pod vlivem podivného kouzla, kterému odolal pouze on. Její hlas sílil, až napřáhla ruce před sebe a z jejích prstů vytryskly ohnivé plameny.
Probudil se v úleku a zmateně hleděl na tyrkysové nebe. Mrzutě si povzdychl, že se mu opět nepodařilo spatřit, co se stane dál. Přesto byl překvapen tím, že zahlédl černé orky, kteří podle všeho nestáli na straně nepřátel. Ohlédl se ke Gaborgovi, ale jeho místo bylo prázdné.
„Gaborgu,“ zvolal a naslouchal, odkud přijde odpověď.
„Kde ty být?“ zeptal se, když nalezl alespoň jeho mysl.
Na odpověď však čekat nemusel. Stejně by žádnou nedostal. Gaborgovo vědomí bylo zaneprázdněné libými pocity a přeplněné slastnými chutěmi, spojenými s vůní čerstvého pukoního masa.
Dargar vstal a rozeběhl se směrem k místu, kde měl čekat Quint.
„Zrůdo!“ křičel hubený Ashařan z dostatečné vzdálenosti, se zahnutým mečem v ruce.
„Ten bastard jí usekl hlavu a pak ji začal žrát!“ křikl k Dargarovi, když vyběhl ze skal.
„Já říkat, že to nebýt jídlo,“ pronesl Dargar v orčí řeči.
„Ty říkat, až čtyřnohák umřít, já sníst. A já čtyřnohák zabít, abych sníst,“ odvětil Gaborg.
Dargar jen vzdychnul a pohlédl k lamentujícímu Quintovi. „Odpusť, to je moje vina,“ pronesl zklamaně, „špatně jsem mu to vysvětlil,“ dodal při pohledu na spokojeného Gaborga, jenž ohryzával další pukoní nohu.
„Co teď budu ale dělat? To mám všechny ty věci tahat s sebou?!“ lamentoval rozzlobený Quint nad zničeným sedlem a dvěma cestovními vaky pohozenými v písku.
„Teď už zase můžeš jít s námi a o své vaky se neboj, ponese je Gaborg,“ odvětil Dargar.
„Všechno té bestii nesvěřím,“ odmítal Quint a opatrně se začal přibližovat ke svému sedlu.
S napřaženou zbraní pak popadl oba vaky a začal je táhnout k Dargarovi.
„Tvůj strach je zbytečný, měl jenom hlad,“ odvětil Dargar.
„Tys neviděl, jak ji jedinou ranou setnul hlavu,“ namítl Quint a začal cosi přerovnávat ve svých vacích.
„Budu si na něj dávat větší pozor,“ dodal a zvedl menší vak a přehodil si jej přes rameno.
„Když mi ta zrůda snědla mou Mochitu, tak ať to nese místo ní,“ dodal naštvaně a položil větší vak před Dargara.
„Ty najíst pořádně! Ty nést všechnu vodu a vaky,“ pronesl Dargar ke Gaborgovi, který na jeho slova zareagoval pouze hlasitým říhnutím.
Vlastně nebylo nic, co by mu nyní zkazilo náladu. Jakmile se nasytil ke své spokojenosti, nechal Dargara, ať odřeže zbylé maso. To pak rozdělil na tři díly.
„Alespoň se nemusíme starat o jídlo,“ pronesl ke Quintovi, který sklesle zavrtěl hlavou.
„Já mám jídla dost a Mochitina masa se ani nedotknu.“
„Jak myslíš,“ odvětil Dargar a hodil jeho podíl Gaborgovi.
„Tady už zůstat nemůžeme,“ pravil při pohledu na zkrvavenou zem a ostatky, které po pukoni zbyly, „vyrazíme,“ dodal a pohlédl na Quinta.
Z jeho gesta vyrozuměl, že je mu to jedno, a Gaborg by po chutném obědě udělal cokoliv.