Klidnou noc vyrušil křik přibližujícího se jezdce. Taleron přestal pozorovat hvězdy a ohlédl se za ním.
„Co se děje?“ zeptal se Lortara, ležícího vedle něj, jehož nečekaná noční návštěva také vyrušila.
„To brzy zjistíme,“ odvětil voják a pomalu se posadil.
„Poplach!“ ozvalo se nocí a ze stanů začali vybíhat první vojáci.
„Nepřítel je blíž, než jsme si mysleli,“ pronesl Lortar a vstal.
Na rozdíl od zmatku, který nastal kolem, se zdál klidný. Sroloval si deku a přehodil si ji přes rameno. Taleron učinil to samé a čekal, co bude následovat. Vojákův přístup se mu líbil, a možná proto se rozhodl, že zůstane v jeho společnosti.
Muži začali na povel velitelů bourat stany a balit věci. Zanedlouho se již řadili do útvarů podle svého určení.
„Držte se u mě,“ pronesl Lortar a vykročil směrem k houfujícímu se davu.
Vojáci stáli před svými veliteli a čekali na další rozkazy. Nikdo zatím nevěděl, co se přesně stalo, zda je čeká půl noci pochodu, nebo boj.
Po delší chvíli konečně dorazil i staršina. I ve světle pochodní byla patrná jeho zachmuřená tvář. Ti, co jej znali, už tušili, s jakými zprávami přichází.
„Půjdeme do boje,“ pronesl Lortar rozmrzele.
Nikdy neměl radost z bojů, které pod temným závojem skrývala noc. A navíc dobře věděl, že ty zrůdy vidí v noci daleko lépe než on.
„Chargané se přiblížili rychleji, než velitelé odhadovali,“ pronesl staršina a na chvíli se odmlčel.
I jemu nebylo příjemné sdělit mužům, co je dnešní noci čeká, ale rozkazy zněly jasně.
„Už je pozdě vydat se na pochod. Jsou rychlejší a bylo by jen otázkou času, než by nám vpadli do zad.“
Jeho slova nevyvolala žádnou reakci. Vnímal hromové ticho a sledoval nepřítomné pohledy svých mužů, kteří stejně jako on věděli, co to znamená.
„Ukažme Bohu, že dokážeme nést svůj úděl statečně,“ pronesl, aby pozvednul morálku.
Několik mužů odhodlaně vykřiklo, většina však mlčela.
Staršina vydal povely k pochodu a jeho vojáci se zařadili k ostatním členům čtvrtého tarnalského pěšího oddílu.
Taleron s Piriusem postupovali vedle Lortara, který si pod vousy pronášel několik tichých slov. Nebyl jediným vojákem, který se modlil, a nebude ani posledním.
Tempo pochodu se zpomalilo, když vojáci vstoupili do lesa. Temné stíny a nerovný terén přinutili mnohé k opatrnému šourání. Taleron s Piriusem neměli důvodu zpomalovat, a tak se stalo, že se ocitli v prvních řadách.
„Tady máme počkat,“ pronesl staršina, když dorazili na druhou stranu hvozdu.
Ohlédl se za sebe, aby zkontroloval poslední opozdilce. Ke svému překvapení pak zaznamenal mezi prvními i oba vysoké novice, které se nedalo jen tak přehlédnout. Chtěl je poslat do zadních řad, ale nakonec neřekl jediného slova a pouze přikývl. Měli odvahu, což dokázal ocenit.
Vojáci stáli v několika řadách a mlčky sledovali stíny kopcovité krajiny před sebou.
„Slyšíte?“ zašeptalo hned několik mužů, když se nocí ozvaly první podivné zvuky.
„Už jdou,“ pronesl staršina. „Přikrčte se!“
Vojáci uposlechli jeho rozkazu a s napětím vyhlíželi první nepřátele.
„Stejně nás uvidí,“ pronesl jeden z mužů, krčících se vedle Piriuse.
„Oni vidí ve tmě?“ zeptal se Taleron šeptem.
„Ano,“ přisvědčil voják mrzutě.
Taleron sklopil hlavu a začal pronášet tichými slovy cosi ve své rodné řeči.
„Jen se modli,“ pronesl voják soucitně, „budeme to všichni potřebovat.“
„On je až moc zbožný,“ neodpustil si Pirius, byť jako jediný dobře věděl, co Taleron právě dělá.
Břinkot zbroje a občasný skřek byl předvojem prvních postav, jejichž obrysy se vyhouply na horizontu vzdáleného kopce. Při pohledu na přibližující se nepřátele zmlkli i ti poslední, již prostými prosbami prosili boha o naději v očekávaném boji.
„Jindy by na nás už útočili,“ zašeptal překvapený Lortar při pohledu na srovnané šiky nepřátel, které pokračovaly v pochodu podél hranic hvozdu, aniž by věděly o blízkosti armády lidí.
I staršina byl překvapen. Možná proto otálel s vyhlášením útoku déle. Nebo naopak cítil, že konečně mají naději, a chtěl, aby se nepřítel dostal ještě o kus dále a on mu mohl vpadnout téměř do zad.
„Za Valion!“ křikl z plných plic a vyrazil vpřed.
Chargané se zmateně rozhlíželi kolem sebe, než Taleron odvolal kouzlo iluze a oni konečně spatřili nepřítele, který jim byl doposud zastřen.
Taleron se ohlédl za Piriusem, ale ten již vedle něj nestál. Spatřil ho daleko před sebou, kde jako jeden z prvních vlétl do řad charganů.
„Nepoučitelný,“ zavrtěl hlavou a rozhlédl se po bitevním poli.
Odkudsi zpoza hranic hvozdu se ozývaly zvuky trubek, velících k útoku. Vyhlížel posily, ale nespatřil nikoho jiného, než tři pěší oddíly a dav nepřátel, kteří se velmi rychle vzpamatovali. Několik mužů v zadních řadách zapálilo pochodně, ale ani jejich plameny nedokázaly poskytnout potřebné světlo.
Taleronův pohled se zastavil na staršinovi, vedoucím muže v útoku. Začal se k němu prodírat ve snaze zjistit plán, jenž byl staršinovi sdělen. Nebyl ani čtyři muže od něj, když ze staršinových úst vyšel bolestný sten a jeho tělo kleslo k zemi.
Vměšovat se do boje neměl nikdy v úmyslu a i vmísit se do armády byl vlastně Piriusův nápad. On se chtěl pouze začlenit mezi lidi a začít zjišťovat, kdo jim velí a kdo je jejich skutečným vůdcem. A právě v jeho blízkosti pak hledat Adrielina syna, nebo pouze vyčkávat, zda se neukáže sám. Byl totiž přesvědčen o tom, že schopnosti potomka Sirionů jej přivedou na samý vrchol hierarchie této barbarské společnosti.
Nyní však při pohledu na marný, ale přesto odhodlaný a statečný boj lidí, kteří proti lépe vyzbrojeným mutantům neměli mnoho nadějí, vysunul svůj karandor z pouzdra a protáhl stažené svaly před tancem smrti, který hodlal rozehrát.
Už málem zapomněl, jaké to je, stát tváří v tvář nepříteli a sledovat jeho skleněný pohled, když klesá k zemi. Při každé ráně si uvědomoval, že tyto tvory nikdy předtím neviděl, neboť nepatřili k těm, které bohové chaosu stvořili před vznikem Sianusu. Museli být stvořeni až po rozdělení Říší a nepochyboval, že jejich smyslem života byl pouze boj. Valdorův rukopis znal a v těchto skoro dokonalých válečnících jej zcela jasně rozpoznával.
Přesto krotil svůj meč a snažil se nepokračovat do houfu nepřátel, aby na sebe nestrhl přílišnou pozornost. Byl to však zbytečný ohled, neboť vojáků každým okamžikem ubývalo. Nebyl jediným, kdo pochopil, že boj je prohraný. Na rozdíl od části zbabělých neutekl a s hrstkou posledních pokračoval v boji. Břinkot zbraní a řev přehlušoval křik mužů, dodávajících si poslední odvahy.
Občas zahlédl tváře těch, kteří nastavili holé životy surové smrti, aby bránili svou zem. Ty krátké momenty marnosti a beznaděje ho donutili přestat brát ohledy a započít boj, jenž nepoužil už věčnost. Přestal vnímat vzdálené okolí a soustředil se na postavy kolem sebe. Zmizel z pohledu ostatních vojáků a, pohlcen nepřáteli, dal konečně průchod své nahromaděné síle. S nezadržitelnou mocí začal snášet trest na hlavu tvorů, kteří přišli ovládnout tento svět, až do chvíle, kdy jejich řady prořídly.
K zemi padnul jeden z posledních charganů.
Taleron už delší dobu nebojoval a sledoval Piriuse, jak sráží k zemi dalšího ještěra. Temnota noci skryla jeho smrtelný tanec a zvuky boje utlumilo Taleronovo kouzlo. Vyčerpaní a zranění muži sledovali jeden druhého a snažili se pochopit, co se to tu stalo. Mnozí se skláněli nad mrtvými a ronili slzy nad jejich odchodem. Jiní zas sledovali obnažené mrtvoly nepřátel a s údivem poukazovali na odlišnosti, které z nich dělaly zrůdy.
Muži s pochodněmi pak dlouho procházeli bojištěm a pomáhali dopravit raněné k okraji hvozdu.
„Podívám se na to,“ pronesl Taleron a začal si prohlížet sečné zranění jednoho z vojáků.
„Není hluboká,“ zhodnotil, když vyčistil ránu vodou. Nakonec mu poraněné místo pevně stáhl látkou, odtrženou z vojákovy tuniky.
Sirioné té noci ošetřili na dva tucty mužů. Jen síla kouzla jim umožní překonat zranění, kterým by jinak podlehli. Taleron přestal pronášet cizí slova, která ostatní považovali za modlitby, a vstal. Čtyřicet osm mužů, včetně něj a Piriuse, přežilo bitvu u hvozdu. Sledoval bitevní pole, poseté těly padlých, a snažil se zaslechnout zvuky dalších bojů. Nocí se však táhlo hrobové ticho.
„Kde jsou ostatní?“ zeptal se mužů.
Ti však krčili rameny nebo vrtěli hlavou. Nikdo z nich nebyl velitelem, ani pobočníkem a tak marně přemítali, jaký mohl být další plán.
„Musíme najít zbytek vojska,“ rozhodl Taleron.
„A co mrtví?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Už jim nepomůžeme a nemáme čas ani sílu stavět hranice,“ odvětil druhý, načeš několik mužů přikývlo.
„Pojďme najít ostatní,“ pronesl další a přišel k Taleronovi.
V následujících chvílích vykročili do temného lesa.
Taleron se zastavil na druhé straně hvozdu a vzhlížel k místu, kde stál dříve jejich tábor. I zde se bojovalo a i zde zem objímala nespočet mrtvých těl. Muži i chargané zde leželi jako sobě rovní, bez dechu a síly, která je již dávno opustila.
„Kam všichni zmizeli?“ zeptal se muž stojící vedle Talerona.
Nikdo mu však neodpověděl. Tiché pohledy sledovaly všudypřítomnou temnotu smrti.
„Ustoupili,“ odvětil tmavovlasý muž, když ticho začínalo být nesnesitelné.
„Musíme je najít,“ dodal další a vykročil vpřed s vědomím, že nemají mnoho času.