Jmenuji se David Borkovec a první křik z mých úst vyšel v listopadu roku 1974. Stalo se tak v porodnici Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze. Za šedesát sekund na to se již porodním sálem ozýval neutišitelný duet.

Celé dětství, až na výjimky, které se dají spočítat na prstech zdravého člověka, jsem prožil v Praze. Byl jsem společně se svými bratry typické dítě ulice. Doma jsem zahodil tašku daleko do kouta a upaloval ven, odřít si kolena nebo rozbít hlavu při dovádění všeho druhu. Asfaltové víkendy jsme trávili s míčem v ruce a v pozdějším věku i na kole značky Sobi20, posléze nedostižné legendě "favorit".

Bujaré dětství skončilo v devatenácti letech, kdy jsem se odstěhoval od rodiny a byl donucen postavit se na vlastní nohy. Protloukal jsem se objeveným světem složenek a povinností. Začal se psát rok 1998 a já jsem objevil další svět. Bezbřehý svět Warhammeru, kterému jsem společně s několika kamarády propadnul. Nakonec jsem do "fantasy" světa zcela zabředl, jako mnozí jiní, při hraní Dungens & Dragons. A tato hra mne ve svých pevných poutech drží až dodnes.

Nikdy jsem nenapsal žádnou povídku, ani jiné úryvky. Dokonce i napsat rodičům z tábora bylo za trest (čekali marně). Bohužel pohled s místem a hodinou příjezdu byl už povinností. Můj celý život se motal spíše kolem potu a zrychleného dechu, a bylo jedno, o který sport zrovna jde. Dodnes mám v oblibě většinu kolektivních sportů, ale také lehkou atletiku a základy gymnastiky. Možná proto jsem se stal cvičitelem ve strašnickém  sokole. Kromě toho miluji prosté potulování krajinou, jízdu na horských kolech, sjíždění řeky s bandou přátel nebo přístrojové potápění.

Literatura byla většinou na samém okraji mého zájmu. A tvorba? To bylo to poslední, na co jsem kdy myslel. Kromě řady správních rozhodnutí, závazných vyjádření a odpovědí na nejrůznější stížnosti, jsem neprodukoval žádné písemnosti.

Vše se změnilo až na jaře roku 2001, kdy (ani nevím jak a vlastně ani proč) se mi v hlavě usídlila hlavní linie příběhu. Čím více jsem nad ním přemýšlel, tím více se rozrůstal a zahlcoval mou mysl, až jsem to v zimě téhož roku nevydržel a při jedné z nočních projížděk městem, jsem jeho kostru převyprávěl svému dvojčeti. Možná jsem si myslel, že si tím ulevím a příběh se přemístí kamsi do nedostupných oblastí paměti a již mne nebude otravovat.

Nevyšlo to.

Příběh si začal žít svým vlastním životem a začal zacházet do naprostých detailů a já se v něm začínal pomalu ztrácet. A tak jsem na jaře roku 2002 začal psát.